Život s bulíkem – seznam nepřátel

Páníček je dneska v laufu – ono sloužit bulíkovi není žádná selanka – takže to vezmu do pacek já, Pipi. Připravila jsem pro vás seznam svých úhlavních nepřátel. Jestli ale čekáte přehled všech vořechů ze sousedství, kterým dávám pravidelně za uši, tak vás zklamu...Ten totiž neexistuje. Ostatní psi buď miluju ( tímto zdravím sousedovic Falca ), nebo okázale ignoruji. Někdy je ignoruji tak moc, že se přitom raději schovám za svoje dvounohé živitele ( to když je ten vořech fakt hodně velkej a chce mě očichávat ). Takže co vlastně já, vyhlášené "bojové plemeno", považuju za největší psí utrpení?

Kapky do uší

Kapky do uší jsou dílo ďáblovo. Ten, kdo je vymyslel, by zasloužil pověsit za uši do průvanu a kapat aspoň pětkrát denně. Jako jo, občas mě svědí uši, hlavně teda to levý. Prý se mi v nich množí nějaké kvasinky. Tomu sice nerozumím, pač to není žrádlo, ale asi bych se bez toho obešla. Takže mi živitelé kapou do uší nějakej sajrajt. Neumíte si představit to utrpení. Tu lahvičku už mám docela slušně načtenou a poznám ji na první dobrou. Stejně tak už bezpečně poznám tón jejich hlasu, když mě volají, aby mě zase potrápili. Přesně vím, že došlo na nejhorší a je na čase se zdejchnout. Bohužel není kam, zkoušela jsem se zamknout v koupelně, ale nedosáhnu na klíč. Takže mě odloví, páníček už má nacvičený chvat ( policajti tomu říkají zakleknutí ) a navzdory mému nesouhlasu mi to nakapou do obou uší. Prý pro jistotu...Tak určitě. Samozřejmě se náležitě urazím a do nejbližší šunky s nimi nemluvím. 

Přesně vím, že došlo na nejhorší a je na čase se zdejchnout. Bohužel není kam, zkoušela jsem se zamknout v koupelně, ale nedosáhnu na klíč.

Koupání

Věřte tomu nebo ne, ale já fakt krásně voním. Používám Chanel Bulík, nemá to chybu. Přesto jednou za čas pojmou moji živitelé úmysl mě vysprchovat. Nepřijde mi úplně fér, že jsou na to vždycky dva...značně to omezuje moje možnosti vyskočit z vany a odejít středem ještě než to celé dokončí. Nejdřív mě namočí, pak namydlí a snaží se ze mě vydrbat duši. Já samozřejmě nasadím maximálně útrpnej výraz, vidět mě Zdeněk Srstka, tak jsem hned hlavní hvězdou "Chcete mě?". Myslíte, že to ty dva netvory obměkčí? Ani náhodou, ještě se mi smějou. Ludry jedny.  

Nebezpečí ale nečíhá jenom doma ve sprše. Ráda chodím na pláž. Hrajeme si tam s páníčkem, chrápu na sluníčku, voní to tam rybami a vždycky se najde někdo cizí, kdo mě obdivuje a chce mě podrbat. Když se páníček s paničkou cachtaj ve vlnách, tak je dozoruju. Až potud dobrý. Ale do vody vám jen tak nevlezu. Proč taky, nejsem ryba. Jenže pak se to stane. Páníček se v nestřeženém okamžiku připlíží jak indián na lovu, drapne mě a odnese mě do moře. Jako proooč? Je to mokrý, slaný, žijou tam divný potvory a nedosáhnu na dno. Začnu mávat packama jako zběsilá a valim ke břehu. Jakmile jsem na břehu, políbím matičku zemi jak to dělali námořníci, když se vrátili z dlouhé plavby a dvěma skoky jsem na dece. Tam si lehnu zády k moři i ke svým trýznitelům a trucuju.

Jenže pak se to stane. Páníček se v nestřeženém okamžiku připlíží jak indián na lovu, drapne mě a odnese mě do moře. Jako proooč?

Boty a oblečení

Nesnáším zimu. Nic proti sněhu, ten mě baví a vždycky v něm lítám jako prdlá. Důvod je jinde. Mám totiž na zimu dva oblečky a boty. A to je utrpení, to vám teda povím.

Já jsem nádherná sněhobílá princezna, každej se za mnou otočí, navíc ve sněhu to funguje jako docela dobrý maskování. Navíc mám kožich, ne asi. Přesto mě živitelé v zimě ( hlavně teda při delších procházkách ) navlečou do "parádního" kabátku a když je hodně velkej mráz, přidaj ještě boty. Každý jste určitě v dětství měli nějaké oblečení ( zpravidla ručně pletený svetr a čepici od tety z druhého kolene ), které jste nenáviděli. Všichni vám říkali, jak vám to sluší, ale vy jste bezpečně věděli, že v tom vypadáte jako pako. Nedej bože, když jste v tom museli jít do školy. A přesně takhle se cítím já. Snažím se být neviditelná, pohybem simuluji lenochoda a tvářím se jako boží umučení. Boty tomu nasadí korunu, protože v nich chodím jak postiženej lipicán. Jako by nestačilo, že musím jít na procházku...

Všichni vám říkali, jak vám to sluší, ale vy jste bezpečně věděli, že v tom vypadáte jako pako. Nedej bože, když jste v tom museli jít do školy. A přesně takhle se cítím já.

Procházky

Mám jeden velký sen. Chtěla bych být had. Protože had když jde, tak u toho leží. Procházky mám bohužel nařízený od pana doktora a hlavně panička je v tom opravdu důsledná. Páníček se mnou drží basu, ale musí chodit taky. Nemá to sice nařízený od doktora, ale dostane to befelem od paničky a pak je to nevyhnutelné.

Tak to aspoň sabotuju, jak to jen jde. Když už mě vytáhnou ven, jdu úplně v klídku, co packa packu mine a hlavně očichávám. Všechno a všude. Pro živitele je to takové zenové cvičení, první čtvrtina zhruba dvoukilometrové procházky nám zabere klidně i půl hodiny. Pak se dostaneme do bodu, který by piloti nazvali V1. Bod, odkud není návratu. Tady mi zpravidla dojde, že to živitelé nevzdali. Začnu celkem normálně šlapat, ale pořád žádný spěch a jako bonus se jim průběžně pletu pod nohy. To aby věděli, že jsem tu s nimi. Nutno poznamenat, že paleta jmen a přezdívek, které na moji adresu vyšle především panička je nepřeberná a většina z nich se tu nedá opakovat.

Pro živitele je to takové zenové cvičení, první čtvrtina zhruba dvoukilometrové procházky nám zabere klidně i půl hodiny.

A pak to přijde. Jsme v půlce a otáčíme k domovu. Jako by mne polili živou vodou, začnu div ne sprintovat směrem k bytu a průběžně se otáčím, kde se ti dva sakra courají. Jakmile dorazíme domů, nechám si trpně otřít packy, důkladně se nažunkám ( a pocintám přitom půlku kuchyně ) a hurá na gauč, odpočívat.

Manikúra

Mám krásný dlouhý drápky, no úplná modelka. Dokonce jsem si říkala, jestli bych si neměla otevřít nehtový studio pro vořechy. Jenže je prý mám až moc dlouhé a moji živitelé mi je občas stříhají. A to fakt nemám ráda. Panička mě chytne do klinče, páníček si vezme kleštičky a jde na to. Ruce se mu u toho klepou jak starýmu alkoholikovi před ranním douškem, protože se bojí, aby mě u toho nestříhnul. Jistě chápete, že to mi na klidu nepřidá. Nutno říct, že zrovna dvakrát nespolupracuju, zmítám sebou a všemožně to komplikuju. Když to utrpení skončí, moje drápky jsou tak o dva milimetry kratší ( no žádnej velkej rozdíl pokud se mě ptáte ), paničku bolí ruce a páníček si jde dát panáka. Jestli by si ho raději neměl dát před tím stříháním. Jedinej pozitivní bod na celé operaci je, že nakonec dostanu něco dobrýho na zub.

Vítr

Vítr je prevít. Sám o sobě by nevadil, ale má na svědomí řadu podivných zvuků, ze kterých skáču dva metry do dálky i do výšky. Bouchání okenních rámů, šustění mikrotenových pytlíků. Nejhorší zvuk pak vydávají noviny a letáky pohozené na domovních zápražích. Jakmile se do nich opře vítr, vím, že je zle a je potřeba vzít packy na ramena a utéct. Jedno kam, ale hlavně daleko.

Kleštičky na klíšťata

Přestože mám parádní obojek z baltského jantaru, občas se to stane. Jednou dvakrát do roka si z procházky přinesu klíště. Následuje operace, či spíše rituál, který máme už docela slušně nacvičený. Živitelé se připlíží s rukama za zády. Jeden v nich má kleštičky, druhej septonex. Zřejmě si myslí, že jsem úplná trubka a nepoznám, co se chystá. Začnu hledat, kde nechal tesař díru, ale není mi to nic platné. Zkušeně mě odchytí, povalí na zem a snaží se toho úplně zbytečného tvora vykroutit. Já se přitom tvářím statečně, ale dělám to hlavně proto, abych dodala kuráž páníčkovi, který se klíšťat štítí. Uvnitř hrozně trpím, jak jinak. Když je klíště venku, zastříknou to dezinfekcí, která mě štípe do klabáku a pak mě odmění masíčkem. Občas mám nutkání přenechat ho spíš paníčkovi, kterej tu operaci snáší snad ještě hůř než já.

Jeden v nich má kleštičky, druhej septonex. Zřejmě si myslí, že jsem úplná trubka a nepoznám, co se chystá. Začnu hledat, kde nechal tesař díru, ale není mi to nic platné.

Veterina

A nakonec můj úhlavní nepřítel ze všech největší – veterina. Jenže o tom by se dalo štěkat celé hodiny, takže jsme tomu věnovali samostatný článek. Najdete ho v odkazu níže. 🙂