Pipi na cestách – Korsika a Sardinie I.

Jak to celé začalo

Pipi je velká cestovatelka a projela s námi docela slušný kus Evropy. Napadlo nás podělit se o zkušenosti a zážitky z našich dovolených. Snad vám to poslouží jako inspirace, kam vyrazit se psím kamarádem a na co se připravit.

Nápad vyrazit na Sardinii nám vnukla naše kamarádka Šárka, která tam tráví celé léto. Z původní "domluvy u piva" se zrodil skutečný plán na velkou cestu po Evropě. Nejsme zrovna ten typ, co by jel na jedno místo a strávil tam celé dva týdny, jsme takoví nomádi a rádi poznáváme nová místa. Pipi to má stejně, nota bene pokud je to spojeno s možností prozkoumat místní kuchyni. Zasedli jsme k mapě a začali plánovat. Pipi samozřejmě musela asistovat, má "načtené" všechny vyhlášené gastronomické destinace a celou dobu to hlasitě dávala najevo.

Nakonec jsme se takřka jednohlasně usnesli na trase Praha – Janov – Monako – Azurové pobřeží – Korsika – Sardinie a zpět do Prahy. Itinerář bychom měli, stačila už jen maličkost – zabookovat ubytování, trajekty a hlavně, vymyslet jak do necelých dvou týdnů nacpat to nejlepší ze dvou ostrovů, které vás samy o sobě klidně zabaví na celý měsíc. Naštěstí je páníček starý nespavec a mohl tak po nocích procházet průvodce, mapy a fotky, aniž by mu do toho Pipi pindala.

Cestování s bulíkem

Vlastně vůbec nechápu, proč před každou cestou pečlivě uklízíme a luxujeme auto. Pipi je totiž schopná nejpozději při přejezdu hranic pokrýt každý čtvereční centimetr svými chlupy a ofunět a oslintat zadní okénka. Jezdit s námi na výlety opravdu miluje a dává to nepokrytě najevo. Když po zhruba hodině nošení věcí do auta a pěti kontrolách "máme všechno?" konečně vyjedeme, stoupne si předními packami na loketní opěrku a kontroluje styl jízdy, rychlost, otáčky a jestli už náhodou nebude svačina. Někde u Zličína konečně zalehne a do nejbližší zastávky se nám připomíná jen hlasitým chrápáním. 

Na jih jsme tentokrát vyrazili přes Mnichov, kolem Bodamského jezera, průsmykem St. Bernard, přes Lago di Lugano a Milán. Je to poměrně příjemná cesta se spoustou krásných výhledů a dá se v pohodě ujet za jeden den. Počítejte s tím, že závěrečný úsek dálnice A7 před Janovem připomíná spíše rychlostní zkoušku protkanou tisíci zatáček. Pokud tedy váš psí parťák v autě blinká, stojí za úvahu dát mu někde za Milánem Kinedryl nebo jiný prostředek na zklidnění žaludku, pokud tedy nechcete po příjezdu do Janova zamířit do nejbližší ruční myčky. Pipi naštěstí podobnými problémy v nejmenším netrpí a vůbec ji to nevyvedlo z míry, či spíše ze spánku spravedlivého bulíka.

Janov, město dvou tváří

Janov, to je Jekyll a Hyde Ligurského pobřeží. Do města jsme přijeli už za tmy a ubytovali se v B&B Genova Principe, který najdete hned u hlavního vlakového nádraží, jen pár minut pěšky od historického centra. Letmo jsme vybalili to nejnutnější a vyrazili na večerní procházku. První dojem byl dost "zvláštní". Temné, úzké uličky, do kterých se vám opravdu nechce. Posprejované zdi, všechny obchody vybaveny venkovními roletami, které by snad zadržely i tank. Výjev jak z předvečera apokalypsy. Zkrátili jsme procházku na minimum, drželi se hlavních ulic a samozřejmě došlo i na nezbytné Campari se sodou v příjemném, sic irském pubu. Velký dojem v nás zanechala nádherně nasvícená Piazza Raffaele de Ferrari s budovou tamní opery. Nutno podotknout, že navzdory prvnímu dojmu proběhla procházka úplně bez problémů, nikdo nás neobtěžoval, ani se nesnažil okrást.

Janov, to je Jekyll a Hyde Ligurského pobřeží. První dojem byl dost "zvláštní". Temné, úzké uličky, do kterých se vám opravdu nechce. Posprejované zdi, všechny obchody vybaveny venkovními roletami, které by snad zadržely i tank. Výjev jak z předvečera apokalypsy.

Druhý den ráno jsme vyrazili hned po snídani na pořádnou obhlídku města a nevěřili jsme svým očím. Z temné a špinavé "díry" se stalo okouzlující, byť trochu svérázné, historické město plné nádherných paláců a historických staveb. Atmosféra se úplně změnila, úzké uličky přímo vybízely k jejich prozkoumání. Janov býval jedním nejvýznamnějších přístavů ve Středomoří a coby správní centrum mocné Janovské republiky v sobě koncentroval obrovské bohatství. Vidět je to zejména na Via Garibaldi plné výstavních paláců nejbohatších janovských rodin své doby. Nutno podotknout, že i Pipi byla z Janova doslova nadšená. Město je, jako každý správný italský přístav, doslova prosyceno vůněmi a pachy, každá ulička a nároží pro ni byly veřejnou čítárnou s tisíci vzkazů od janovských psů a místní řezníci ji zvali do svých krámků na šunku. Samozřejmě jsme si nesměli nechat ujít návštěvu starého přístavu Porto Antico a katedrály San Lorenzo. Páníček má totiž slabost pro italské katedrály, které si v ničem nezadají s leckterou vyhlášenou galerií, zatímco panička s Pipi čekají venku a sbírají komplimenty od Italů. Panička dovnitř nechodí, protože by pak museli kostel znovu vysvětit.

Z temné a špinavé "díry" se stalo okouzlující, byť trochu svérázné, historické město plné nádherných paláců a historických staveb. Atmosféra se úplně změnila, úzké uličky přímo vybízely k jejich prozkoumání.

Celkový dojem? Janov rozhodně stojí za návštěvu a pokud vás netlačí čas, vyhraďte si na něj alespoň jeden den. Počítejte s tím, že jako ve většině italských měst je zeleně v centru opravdu poskrovnu, takže pytlíky a láhev na omytí chodníku mějte u sebe. Ale můžete si být jisti, že vy i váš psí parťák tam budete vítáni.

Pipi v Monaku – bulík v doupěti neřesti a přepychu

Z Janova jsme vyjeli po poledni a zamířili rovnou do Monaka. Je to zhruba dvě hodinky po impozantní, byť trochu hrbolaté dálnici podél italské riviéry. Ptáte se, kde v Monaku zaparkovat? My doporučujeme garáže La Dique přímo v přístavu. Pro milovníky aut je to přímo svatyně, spíše než garáže to připomíná něco mezi dealerstvím luxusních aut a muzeem veteránů. Zabralo nám skoro hodinu, než jsme vůbec vyšli na denní světlo. Velkou výhodou je, že vaše auto bude celou dobu v chládku, což jistě ocení i váš psí kamarád, protože po návratu nebude muset do rozpáleného interiéru.

Monako vás ohromí svojí atmosférou luxusu a přepychu. Peníze jsou tu skutečně cítit a vidět na každém kroku. Pokud máte rádi lodě ( a to my zase jo ), tak si v přístavu opravdu přijdete na své. Milovníci luxusních a vzácných aut si budou připadat jako v ráji a dámy se slabostí pro boty v ceně menší dovolené také nepřijdou zkrátka. Středobodem města je samozřejmě Casino de Monte Carlo a přilehlý Hotel de Paris. Casino můžete navštívit, vstup do oslňujícího foyer je zdarma a dokonce nepotřebujete ani smoking. Docela překvapí přítomné hrací automaty a rozhodně si dávejte pozor, ať si o obrovské hrací žetony na zemi neukopnete palec, jako se to povedlo páníčkovi. 

Cestou zpátky do přístavu se Pipi rozhodla zanechat v Monaku také nějaký ten otisk. Těžko říct, jestli se nějak víc uvolnila, nebo tím chtěla dát najevo svůj názor na všechen ten okázalý přepych okolo, každopádně začala za chůze trousit koblížky, za které by se nemusel stydět ani menší kůň. Legendární Avenue d´Ostende, dobře známá milovníkům Formule 1, tím dostala úplně jiný nádech. Naštěstí žádné lodičky od Manolo Blahnika nepřišly k úhoně. Přítomné dámy tím nadělením bravurně prokličkovaly, my jsme to posbírali do dvou! pytlíků, opláchli chodník a začali řešit nerudovskou otázku, kam s ním, protože veřejnými koši Monako rozhodně neoplývá. Nejbližší koš byl až dole v přístavu a páníčkovi tak nezbylo, než projít s tím voňavým nadělením půlku města. Zamávali jsme Monaku a hurá do Nice. Pipi už samozřejmě zase chrápala. 

Nice – perla Azurového pobřeží

Nocleh jsme měli naplánovaný v Nice, pátém největším francouzském městě a jednom z hlavních cílů turistů na celé riviéře, každoročně jich sem zavítají 4 miliony. Asi vědí proč. Město si nás doslova omotalo kolem prstu. Není to žádná přeplněná metropole, turistů je tu samozřejmě hodně, ale kdo někdy navštívil Benátky....ale o tom až jindy.

Ubytovali jsme se v easyHotel Nice Old Town, který nabízel na zdejší poměry velmi slušnou cenu za noc a navíc kryté parkování. Pravda, parkovací místa nejsou z největších, ale s běžným rodinným autem se tam v pohodě vejdete. S velkým SUV to může být trochu oříšek. Hotel se nachází cca 10 minut pěšky od starého přístavu a historického centra, ideální na večerní procházku s vaším psím parťákem. Pipi jednoznačně ocenila možnost protáhnout si před večeří packy a schválila i námi vybranou restauraci Le Local, kde jsme zaplnili naše žaludky. Vzhledem k pokročilé hodině a náročnému celodennímu programu jsme prohlídku města nechali na další den a už jsme se viděli v posteli. 

Druhý den nezačal zrovna nejlépe. Plán byl jednoduchý – prohlídka Nice – přesun po Azurovém pobřeží se zastávkou v St. Tropez a večer se v Toulonu nalodit na trajekt směr Bastia na Korsice. Noční přejezd s kajutou, ráno se probudíme na Korsice, prostě pohoda. Co by se asi tak mohlo pokazit? Bohužel se někde vloudila do našeho plánu chybička a ráno jsme v mailu našel zprávu od Corsica Ferries, abych ohodnotil naši plavbu s jejich trajektem. JAKOU PLAVBU??? VŽDYŤ TA JEŠTĚ NEPROBĚHLA?!!! Abych to zkrátil, zamluvili jsme si správný trajekt...ale na špatný den. Naše loď tak vyplula zhruba v době, kdy jsme v Nice večeřeli, samozřejmě bez nás. Nastala panika. Trajekt není tramvaj a nejezdí každých deset minut. Lístky si zpravidla rezervujeme tak 3 měsíce dopředu, abychom měli jistotu slušné ceny a výběru. Shánět trajekt na poslední chvíli opravdu není nic jednoduchého. Následovala kritická hodinka, během které se střídaly záchvaty bezmoci a hledání náhradního spoje. Nakonec se podařilo najít loď z Toulonu na následující den ráno, zbývalo jen zabookovat přespání v Toulonu a smířit se s osudem ( a ztrátou 300 EUR za propadlý lístek ).

Co by se asi tak mohlo pokazit? Bohužel se někde vloudila do našeho plánu chybička a ráno jsme v mailu našel zprávu od Corsica Ferries, abych ohodnotil naši plavbu s jejich trajektem. JAKOU PLAVBU??? VŽDYŤ TA JEŠTĚ NEPROBĚHLA?!!! Abych to zkrátil, zamluvili jsme si správný trajekt...ale na špatný den.

Po lehké snídani jsme s Pipi vyrazili na procházku do města, na slavnou "anglickou" promenádu Quai de États Unis a do historického centra. Azurové pobřeží nemá zrovna pověst "dog friendly" oblasti, zvláště pokud jde o "bojová plemena", ale opak byl pravdou. Lidé byli spíše zvědaví, chtěli se s Pipi fotit a samozřejmě ji drbat. Krásné úzké uličky v centru za promenádou jsou doslova "našlapané" výbornými restauracemi a bistry. Návrh Pipi – že uděláme tour de bistro a projdeme je všechny – jsme z časových a finančních důvodů zamítli a zvolili Restaurant L´Ecurie. 

Tady bychom měli udělat malou vsuvku...Pipi není v naší rodině jediná, kdo má obsesi dobrým jídlem. Prosíme tedy laskavého čtenáře o prominutí, pokud v kapitole, která začne povídáním o nějaké zajímavé destinaci, skončíme zase u jídla. S plnými pupky jsme pokračovali v bloumání poloprázdnými uličkami a v klidu nasávali atmosféru úžasného letoviska, které v minulosti tolik učarovalo anglické smetánce. Velkou výhodou středomořských měst je dostatek stínu, který váš psí parťák ocení i na konci léta. Nedaleko Fontaine du Soleil navíc najdete poměrně velký park, kde je možné pejska vyvenčit a jako bonus zde najdete veřejné toalety. Skvělým místem pro procházku se psím kamarádem jsou také Colline du Chateau, odkud je nádherný výhled na promenádu a staré město. Víc jsme toho bohužel nestihli, ale do Nice se určitě ještě vrátíme.

St. Tropez a Libni, obloukem se vyhni

Zde je na místě omluvit se obyvatelům Libně, není v tom nic osobního a Libeň máme rádi, ale když se to tak pěkně rýmuje...

Při našich cestách využíváme pobřežní silničky, křižujeme města a městečka a dálnice využíváme jen v nejnutnějších případech, přesně v duchu hesla "I cesta může být cíl". Bohužel, přesun mezi Nice a St. Tropez v tomto stylu se ukázal být nereálný, respektive by nám zabral celý den a ještě bychom byli urvaní jak borůvky po nájezdu sběračů. Jen přesun do sousedního Cannes nám zabrala snad dvě hodiny, jedete zastavěnou oblastí, všude je rychlost omezená na 30 km/h a vlastně toho moc nevidíte. Na nějaké spektakulární výhledy můžete rovnou zapomenout. Z časových důvodů jsme za Cannes najeli na dálnici a celí natěšení spěchali směr legendární město četníků. Opět se nám však potvrdilo, že není všechno zlato, co se třpytí a ta nejlepší místa zpravidla v turistickém průvodci nenajdete. 

Opět se nám však potvrdilo, že není všechno zlato, co se třpytí a ta nejlepší místa zpravidla v turistickém průvodci nenajdete.

Do St. Tropez jsme bohužel přijeli v době, kdy se většina lidí vrací z pláží, což nevyhnutelně znamená obří zácpu na příjezdových cestách. Máte tak hromadu času prohlédnout si masivní ploty, za kterými se skrývají honosné vily, ale moře skoro nezhlédnete. St. Tropez také nenabízí zrovna přehršel parkovacích kapacit, najít místo tak může být docela problém. Samotné centrum nás nijak neoslnilo...prostě pěkné přístavní městečko, ale neskutečně přeplněné turisty a smetánkou. Slavné nábřeží s přístavem je zaplněné luxusními jachtami, ceny samozřejmě odpovídají klientele a za zmrzlinu dáte tolik, co jinde za oběd. Na většinu míst, která jsme při našich cestách navštívili, bychom se rádi vrátili, ale o St. Tropez to zkrátka neplatí. Tady nám to jednou stačilo.

Na většinu míst, která jsme při našich cestách navštívili, bychom se rádi vrátili, ale o St. Tropez to zkrátka neplatí. Tady nám to jednou stačilo.

Teď už nás čeká jen přesun do Toulonu, noc na hotelu a brzy ráno hurá na trajekt ( čas a datum odjezdu jsme pro jistotu kontrolovali cca jednou za hodinu ). Čeká nás Korsika!